Směnka je obchodovatelný cenný papír, neboli písemný doklad o peněžním závazku. Výstavce směnky je nevyhnutelně povinen osobě uvedené na směnce splatit uvedené peníze ve stanovené lhůtě. Směnka též může fungovat na principu třetí osoby. V tom případě výstavce směnky přikazuje zmíněné třetí osobě, aby směnečnou sumu splatila osobě uvedené na směnce za něho.

Použití směnky je stanoveno a upravováno speciálním směnečným a šekovým zákonem. V něm je definováno, jaké náležitosti musí směnka obsahovat, aby mohla být považována za platnou. Směnka musí být definována písemnou formou a je nutné, aby na ní byl vlastnoručně podepsán výstavce směnky. Pravidla pro vystavení směnky jsou v zákoně definována velice konkrétně. V textu a nadpisu se musí uvést, že jde o směnku, dále je nutné, aby zde bylo uvedeno jméno splátce, jméno toho, komu má být zaplaceno, konkrétní suma, na níž je směnka vystavena, místo, kde se splátka uskuteční, datum a místo vystavení směnky a vlastnoruční podpis výstavce směnky pod textem listiny.

Splatnost směnky je možná hned několika způsoby, které jsou definovány v příslušném zákoně. Splatnost "na viděnou" stanovuje dobu splatnosti na moment předložení směnky. Z toho přímo vzniká další z možností, a to na konkrétní stanovenou dobu od doby předložení směnky. Rovněž je možné dobu pevně definovat od momentu vystavení směnky. Nejobvyklejším a nejsnazším způsobem je doba splatnosti definovaná na určitý den uvedený přímo v textu směnky.

Existuje hned několik typů směnek rozdělených podle toho, proč jsou vystaveny.

Relativně obvykle s formou úvěru na základě směnky pracují banky a to v obou směrech transakce. Jestliže klient disponuje na běžném účtu vysokým zůstatkem, s nímž nijak nezachází, může mu banka nabídnout tzv. depozitní směnku na určitou hodnotu. Banka si tak v podstatě vypůjčí určitý obnos a zavazuje se jí po uplynutí stanovené doby splatit. Většinou je tato transakce pro klienta výhodná díky percentuálním úrokovým bonusům.

V naprosto opačném případě, tedy ve chvíli, kdy si klient potřebuje vzít úvěr od banky, může banka jako formu zajištění půjčované sumy požadovat vystavení směnky. Ve většině případů se jedná o tzv. biancosměnku, tedy o cenný papír s několika prázdnými místy pro případné vyplnění všech náležitostí. Tzv. biancosměnku si banka schovává do trezoru a klient ji dostane k podpisu až ve chvíli, že nesplácí dlužnou sumu. V tuto chvíli se do dokumentu jednoduše dopisuje dlužná částka a od této chvíle se stává směnkou. Zajišťovací charakter směnky vyplývá z faktu, že pokud dlužník nereaguje ani na výzvu k zaplacení, banka získává rychle a bez zbytečných průtahů soudní rozhodnutí na majetek dlužníka. Existence platné směnky by měla hodně zrychli zaplacení pohledávky.

Na platnost směnky nemají naprosto žádný vliv stylistické ani gramatické chyby. Její platnost je určená náležitostmi vycházejícími ze zákona.

Zajištění úhrady směnky lze potvrdit i tak, že se za tento závazek zaručí třetí osoba, tzv. avalista. V případě, že dlužník není schopen uhradit částku, přechází automaticky povinnost zaplatit na avalistu.

Jakmile se provede zaplacení směnky, je nutné to uvést přímo na směnce. Majitel též může se směnkou disponovat jako s cenným papírem, tudíž ji může prodat jiné osobě a převést na ni svůj směnečný nárok. V ten okamžik se opět změna musí zaznamenat přímo na směnce.

Nárok na splacení směnky musí majitel uplatnit jejím předložením v den splatnosti nebo nejpozději do dvou pracovních dnů. Majitel může odmítnout zaplacení směnky v dřívějším termínu, než je splatnost, ale na částečné placení přistoupit musí. V tom případě se splacená částka zapíše na směnku a ta zůstává majiteli. V okamžiku, kdy dlužník odmítne zaplatit směnku a ta není zajištěná avalistou, musí se její majitel domáhat svých práv na peníze soudní cestou. V tom případě by mělo stačit předložení platné směnky a jistě bude vyhověno.